Marcel Bárta
média
DoMa Ensemble
recenze
DoMa Ensemble je jedním z mnoha seskupení dvou výrazných nejen muzikantských osobností – nejen z Tara Fuki známé Doroty Barové a protřelého jazzmana Marcela Bárty. Bohaté zkušenosti obou se projevily i v tomto projektu, postaveném na potkávání a prolínání širokých světů alternativní hudby a jazzu. Nechybí ovšem ani prvky scénické hudby, bohatě je využívána improvizace a současné možnosti elektronického efektování akustických nástrojů.
Nahrávku provází příznačná křehkost, známá i z ostatních projektů ženského elementu dua. Skladby dýchají uvolněností, pracují s atmosférou, ale svou roli mají i pouhé dozvuky, odmlky a osamocené tóny. Mimořádně sympatická je tu naprostá otevřenost vůči vlivům odevšud, objevují se ozvuky jazzu, klasické hudby i folkloru, pravý opak jiných, kteří dogmaticky usilují o něco, co si předsevzali.
Přestože jsou vzdáleny tradiční písničkové formě, působí přirozeně, vstřícně a rozhodně se obloukem vyhýbají jakékoliv agresivitě – a to i když se z většinu času klidné formy místy rozdivočí..Jako by se na jejich pozadí odvíjel nějaký hodně lyrický film, který se však obejde bez samoúčelných experimentů a je silný jen právě v prostotě svého vyznění. Krásným doplňkem hudby je i recitovaná poezie.
Debutové album dua DoMa Ensemble je vynikající ukázkou citlivé muzikantské spolupráce, opravdového partnerství, které v tomto případě vyplodilo mimořádně zdařilý výsledek. Ten dokazuje, že i podobně hravé a otevřené zacházení s materiálem, které pochopitelně snadno uchvátí při koncertní produkci, kde je posluchač přirozeně naladěn na stejnou strunu, nejen že má smysl i ze záznamu, ale může díky němu příjemci naopak postupně odkrývat další nové roviny. Bez fantazie a otevřených uší to ale nejde.
Antonín Kocábek
DoMa Ensemble oženil violoncell o se saxofonem
recenze
DoMa Ensemble jsou hvězdným uskupením domácí alternativní scény. Astronomický přívlastek je však třeba brát v uvozovkách: o projektech obou muzikantů se často hovoří jako o nedoceněných a ani jeden z protagonistů o „hvězdné“ otitulování zřejmě ani nestojí. Zpívající violoncellistku Dorotu Barovou budou posluchači znát z Tara Fuki, saxofonistu Marcela Bártu pak z řady převážně jazzových souborů. Oba hudebníky spájí především zkušenost s improvizovanou a scénickou hudbou.
Debutové album nabízí exkurzi do říší improvizované hudby. Oba nástroje tedy hrají mimo obvyklé mantinely, mimo běžná chápání pojmů jako rytmus nebo melodie. Deska by zřejmě nevznikla bez obligátních krabiček – efektů, které umožňují vrstvení zvukových stop. Prostor dostaly i neobvyklé herní techniky, jimiž lze z nástrojů „vylovit“ rozmanité zvuky včetně těch, které obvykle bývají ve studiu pronásledovány, tedy dozvuků, ruchů a šumů.
Obdobně koncipované nahrávky často působí rozpačitě, jako experiment pro experiment. DoMa Ensemble však mají nepopiratelné kouzlo: i rozvolněným kompozicím, se strukturou a horizontem tak mlhavými, jaké mají současné vládní reformy, dokáží vdechnout tvar a duši.
I přes vzdušnost a volnost skladby působí tak sevřeně, jako by ani křivky nástrojů jinak probíhat nemohly. A je jedno, zda motivy jsou lidové, zakořeněné v jazzu, anebo v kouzlu okamžitého tvoření, zda proud zvuku rezonuje v komorních tóninách, anebo jej právě vytváří syrový kontrast kaskády tónu saxofonu a zuřivých úderů smyčce do strun. Album je vkusným připomenutím dvou velkých talentů a pro pražské vydavatelství Polí pět, zaměřující se především na domácí alternativní produkci, pak pozvánkou do světa „větších“ značek.
Petr Frinta
VERTIGO - Metamorphosis
recenze
Zostava Vertigo, už personálne rozšírená o Dorotu Barovú na sextet, pokračuje svojim štvrtým albumom Metamorphosis (2011) v línii, v ktorej zaznamenáva veľký ohlas na domácej i zahraničnej scéne. Už predošlý album Vertigo Quintet & Dorota Barová (2008) mimoriadne úspešne poukázal na jedinečné spojenie kvintetu inštrumentalistov s hlasom Doroty Barovej, spievajúcej v poľskom jazyku, ktorý sa podľa nej lepšie viaže s hudbou tejto výnimočnej zostavy.
Metamorphosis je album plný premien, hudby krásnej i dramatickej. Autorsky sa na ňom podieľal piatimi skladbami Marcel Bárta, dvoma Dorota Barová a jednu skladbu napísal Oskar Török. Oproti predošlému harmonicky aj melodicky priezračnému albumu sa hudba Vertiga posunula do mierne avantgardnejšej polohy. Výrazové prostriedky vychádzajúce z nástrojového obsadenia kapely, ktorá by mohla tvoriť malý komorný orchester sú teraz ešte viac obohatené o prvky vážnej hudby 20. storočia. Album Metatmorphosis určite nie je albumom, ktorý možno celý stráviť na prvé vypočutie. Opakované počúvanie však poslucháča vťahuje do nesmierne hlbokého umeleckého zážitku. Priam nádherne znie spájanie vokálu Doroty Barovej s inštrumentálnymi témami. Rozvíjanie tematického materiálu v netradičných hudobných formách pôsobí neustále sviežo a sledovanie hudobných príbehov vo svojich premenách je skutočnou hudobnou lahôdkou.
Na albume Matamorphosis nájdeme okrem vynikajúcich inštrumentálnych výkonov aj veľmi pestrú paletu hudobných odtieňov postmoderného jazzu. Od melancholických nálad a minimalistických výrazových prostriedkov cez avantgardné disonancie a výrazné melódie až po prepracované kolektívne improvizácie a moderný jazzový zvuk nadväzujúci na progresívny štýl Kurta Rosenwinkela. Kapela Vertigo posunula hranice česko-slovenskej jazzovej scény ďaleko nad európsky štandard a nový album Metamorphosis je jej ďalším mimoriadne hodnotným a originálnym dielom.
MUFF
recenze
Zábavný hudební chaos Muffu
7. června 2010
Znovuzrozený hravý ansámbl vydává konečně eponymní debut.
Před zhruba deseti roky se začala formovat nová muzikantská generace, která tvoří dnešní předvoj české jazzové scény a jejíž příslušníci zároveň osvěžují tuzemskou pop-music. Právě tehdy vznikl ansámbl Muff, pojmenovaný podle jůhelácké televizní figurky, již noví funk-jazzmani sledovali v dětství o nedělních dopoledních. Muff se obracel k elektrickým deskám Milese Davise ze 70. let i k odkazu mnohobarevného free Art Ensemble of Chicago, zemité tvorbě Charlieho Minguse, souzněl s čerstvým newyorským nu-jazzem a nevyhýbal se jakémukoli nosnému podnětu. Především ale v té hudební džungli nacházel vlastní cestu, již zpočátku určovaly kompozice šéfa, saxofonisty Marcela Bárty. Ačkoliv u generačních vrstevníků vzbuzoval Muff vyslovené nadšení, moc příležitostí k hraní nebylo a vydavatelství o kapelu s undergroundovým šmakem ani nezavadila. Muzikanti nakonec projekt odložili stranou, částečně frustrovaní, ale také zaujatí jinými věcmi. Bárta sestavil jazzověji zaměřené Vertigo, klávesista Muffu Jakub Zitko využil celou kapelu v revolucionářském mini-bigbandu NUO, všichni zároveň sbírali zkušenosti působením s dalšími uskupeními v širokém žánrovém rozptylu. Což se výrazně a pozitivně projevilo, když se relativně nedávno dala kapela znovu dohromady a jedenáct let od zrodu vydává konečně eponymní debut u ofenzivního labelu Animal Music.
Kdo živelnou kapelu slyšel například v domovském klubu Jazz Dock, mohl si říkat, jestli se tak koncentrovaná energie v odcizeném studiu neumenší. Ale hned vstupní Ufofkou mizí pochybnosti jako voda v koši. Nahrávky pořídivší Lukáš Martinek i Milan Cimfe, který je smíchal, odvedli dokonalou práci, naleštěnou ještě newyorským masteringem Gena Paula. Ale zdaleka ne jen díky autenticitě zvuku je album mimořádné.
V jedenácti kompozicích především Bárty a Zitka se představuje Muff coby zcela originální kapela, která si se stylovostí nedělá hlavu, ale zároveň už svůj vlastní způsob má, vyrostlý z celé řady různorodých, a přitom stmelených prostředků. Jsou v něm slyšet ozvěny prvotních inspiračních zdrojů skloubené s dnes už vyspělou kompoziční technikou a stojící na hráčské zralosti nejvyšší úrovně. Rytmika Jakub Vejnar – baskytara a Roman Vícha – bicí má tah, jaký ve zdejších krajích nebýval, a sólisté staví nápadité improvizace.
Zrytmizované „svědectví“ doby Tvořivá a vtipná hudební koláž je špikována četnými Zitkovými samply, z nichž nejkomičtější je ve skladbě Plastic People, totiž zrytmizované dobové „svědectví“ náhodného návštěvníka vystoupení Plastiků kdesi mimo Prahu z počátku sedmdesátých let a vysílaná Čs. rozhlasem v památném procesním roce 1976.
Silná témata nesená často unisonem kytary a tenor- či sopránsaxofonu, ostré aranžérské střihy a strhující figury spodku, ale i takřka lyrické momenty a pak zase zcela uvolněné pasáže, vše drží pohromadě a i po mnohonásobném poslechu je pořád co objevovat. Bárta vnáší do celého toho okouzlujícího jakoby chaosu, který ale má vnitřní řád, momenty jazzové, „krabičkový“ kytarista Jiří Šimek zase rockové. S propracovanou a vehementní činností rytmiky jde jejich hra báječně dohromady, stejně jako drsné barvy Zitkových kláves. Po několikaleté pauze znovuzrozený hravý Muff patří k tomu nejlepšímu, co v tuzemsku za poslední léta vzniklo. A co by, kdyby k tomu kapela dostala šanci, muselo vzbudit respekt i ve světě.
Muff
CD Animal Music, 2010
Ondřej Konrád